Svět myslivosti - Úvodník 1/2005

Rozhodn? nejvýznamn?jší událostí vztahující se k chovu zv??e, a to jak pro odbornou, tak pro mysliveckou ve?ejnost, bylo vyhlášení ?R za stát bez výskytu vztekliny. Jde o jedine?ný výsledek spojeného úsilí evropské veterinární v?dy a vývoje v?etn? úsp?šného terénního uplatn?ní tohoto výsledku v zájmu zdraví lidské populace. ?R byla a je aktivní sou?ástí tohoto úsilí, proto mohla díky dlouhodobé a systematické práci dosáhnout na takovéto vyhlášení. Kon?í tak velmi složitá éra neustálé hrozby onemocn?ní vzteklinou, která n?kolik desetiletí nedop?ávala klidu mnohým zainteresovaným.

Se vzteklinou souvisí i další p?íznivá zpráva. Až do nedávné doby platilo, že tato choroba v rozvinuté form? postiženého ?lov?ka bez výjimky zabíjí. Zdá se však, že i tento fakt by mohl být do budoucna p?ekonatelný. V USA se totiž poda?ilo léka??m ochránit infikovanou ženu p?ed nejobávan?jší fází onemocn?ní. Z?ejm? se tak stala prvním ?lov?kem, který p?ežil rozvinutou chorobu.

Jak máme tato fakta o vzteklin? hodnotit z pohledu myslivosti? Rozhodn? ne zp?sobem, jímž by mohlo být konstatování ve smyslu: "nákaza je za námi, m?žeme zapomenout". To by z mnoha d?vod? bylo velmi neproz?etelné a svým zp?sobem nebezpe?né. Sledování vztekliny na našem území totiž ješt? dlouho neskon?í, myslivecká ve?ejnost bude nadále p?i této ?innosti významným spolurozhodujícím ?lánkem a partnerem odborných pracoviš?. Dodávání ulovených lišek (nebo jiných vnímavých masožravc?) podle požadavk? veterinární služby ?i sledování voln? žijící zv??e a vyhodnocování jejího chování musí pat?it k minimu toho, co myslivci pro udržení sou?asného p?íznivého stavu mohou i musí ud?lat. Je to naše zodpov?dnost i zájem.

Zdravotní problematika p?inesla v r. 2004 ale i mén? dobrou zprávu, s níž souvisí ?lánek na str. 7 - 11 v tomto ?ísle našeho ?asopisu. P?ísp?vek obsahuje výsledky mnohaleté studie dokon?ené v uplynulém roce, jež byla v?nována paratuberkulóze voln? žijících p?ežvýkavc? v ?R. Výsledky studie nelze ozna?it jinak než jako nep?íznivé až varující. Paratuberkulóza byla prokázána jak u zv??e z volných honiteb, tak p?edevším z obor. Ješt? horší stav však byl zjišt?n u jelenovitých a ostatních p?íbuzných druh? chovaných na farmách a v zájmových chovech. Když si uv?domíme, že jde o nákazu se schopností zcela zlikvidovat napadený chov a že p?vodce nákazy je spojován s velmi obtížn? lé?itelným onemocn?ním ?lov?ka, je jasné, že sou?asný stav vyžaduje zamyšlení. S paratuberkulózou také souvisí i úpln? nová odborná studie, v níž je p?vodce nákazy posuzován i ve spojitosti s nákazou šílených krav. Paratuberkulóza p?ežvýkavc? tedy velmi nep?íjemn? p?ekvapuje. A pozice nás myslivc? v celé záležitosti? Je op?t významná, na rozdíl od vztekliny se však nemáme ?ím chlubit. D?vody tkví v tom, že mnozí z nás jsou majiteli oborních, ale i farmových a zájmových chov? nebo se jinak podílejí na jejich provozu. Vým?na zv??e ?i zví?at mezi všemi t?mito chovy je velmi intenzivní a až na výjimky probíhá bez veterinárního zajišt?ní (konstatování platí všeobecn?, nejen s ohledem na paratuberkulózu). Naší nedbalostí, ignorancí a neodborností jsme se "dopracovali" ke stavu detailn? popsaném v citovaném p?ísp?vku. Jako myslivci máme na této neut?šené situaci neoddiskutovatelný a hlavn? nelichotivý podíl. Co a jak je t?eba d?lat pro ochranu mysliveckých chov?? Probudit se, chtít znát co nejvíce o problému a najít pot?ebná ?ešení.

Výše zmín?ná situace s paratuberkulózou je podle mého názoru paradoxním d?sledkem obecn? p?íznivé nákazové situace v chovech spárkaté zv??e v našich podmínkách. Po dlouhá léta se v t?chto chovech nevyskytovala nákaza, jež by je ohrožovala p?ímou likvidací. Doposud nejobávan?jší choroby pat?ící mezi parazitózy lze již úsp?šn? lé?it. Zvykli jsme si tedy na pocit, že neexistuje d?vod být ve st?ehu, takže není t?eba ani respektovat pravidla ?ádn? veterinárn? zajišt?ných p?esun? zv??e ?i zví?at. Díky tomuto p?ístupu (ale nejen díky jemu) se u nás výskyt paratuberkulózy stal nezávid?níhodnou skute?ností. Pokud v?bec bude v?le nákazu v chovech zv??e systematicky tlumit, tak za sou?asného stavu to již nebude jednoduše ?ešitelný problém. Východiska se však dají a musí nalézt. Jen nesmíme z?stat nadále pasivními a podce?ujícími chovateli. Rizika nejsou malá.

Chci v??it, že jsme pou?itelní a že kon?ící éra vztekliny v našem stát? nebude následována érou jiné nebezpe?né nákazy.