Ing. Marcel Lehocký
Vážení čtenáři,
se zájmem jsem si přečetl anketu na stránkách červencového Světa myslivosti k otázce „Co je ještě myslivost?“, kterou položila redakce vybraným respondentům v souvislosti s intenzivními chovy zvěře. Toto téma začala myslivecká veřejnost více vnímat v době, kdy se naplno provalil skandál se „světovým“ rekordem jelena uloveného v Bulharsku a odchovaného v Rakousku, který na chvíli zatřásl i Mezinárodní radou pro myslivost a ochranu zvěře (CIC).
Ne že by tento případ znamenal začátek éry intenzivních chovů zvěře, ale do té doby se o tomto „byznysu“ tolik nemluvilo, a hlavně – většina myslivců o něm nevěděla. Přiznejme si však, že prvky intenzifikace chovů spárkaté zvěře – byť v menším rozsahu – existují v Čechách a na Slovensku již několik desítek let. Jen se o tom nemluvilo a drželo se to doma v kuchyni pod pokličkou.
Pokud si trochu začnete skládat dostupné informace, s hrůzou zjistíte, že byznys s velkými trofejemi má v Evropě i ve světě obrovské rozměry. Pouze z Rakouska bylo vloni vyvezeno 800 silných jelenů „vyrobených na míru“. Nechci tento byznys srovnávat s obchodem s drogami nebo s „bílým masem“, na rozdíl od drog nebo „bílého masa“ totiž není nelegální, protizákonný či společensky nebezpečný. V současnosti má každá druhá renomovaná lovecká kancelář ve své nabídce lov kapitální trofejové zvěře na Novém Zélandu. Pouze většina myslivců s tím má morální problém, neboť to vše od základů narušuje zaběhnuté principy naší myslivosti – alespoň co se týká pohledu na trofej.
Co se s tím dá dělat, jak se tomu postavit, jak to řešit? Je uspokojivým východiskem dělení trofejí podle původu na trofeje z intenzivních chovů a z obor? Kdo a jak to dokáže posoudit? Je paradoxem, že intenzivní chovy, jejichž rozmach byl vyvolán „trofejománií“, nám zanedlouho zlikvidují naše hodnocení trofejí, výstavy, tabulky světových rekordů, tedy vše, co dlouhodobě patřilo k hlavní agendě CIC. Co je to vlastně světový rekord trofeje? Je to nejsilnější trofej příslušného druhu na světě? Jsou „naše“ tabulky nejsilnějších světových trofejí úplné? Nemají mnohé rekordní trofeje zařazené v oficiálních tabulkách stejnou historii jako diskvalifikovaný „bulharský“ jelen? Kolik světových rekordů se ročně uloví na Novém Zélandu? A kolik v Bulharsku či v Rakousku? V našich silách bohužel není trofeje objektivně rozlišit, stejně jako mezi nimi nelze nakreslit jasnou dělicí čáru a „ty špatné“ zakázat.
Lov kapitálních trofejí – zejména v intenzivních chovech – je snobskou záležitostí a věcí velkých peněz. Jejich lovci potřebují rychle ulovit kapitální trofej, kterou se pochlubí svým známým a nějaká komise CIC či myslivecká výstava je vůbec nezajímá a netrápí. Lov a „výroba“ kapitálních trofejí je tak komerce nejhrubšího zrna. Vyprodukovat kapitální trofej však stojí hodně peněz, mnohem více, než trofeje slabší, které nám vyrostou doma v honitbě. A tak se celý „trofejový“ byznys řídí a bude řídit zákonitostmi trhu. Pokud budou zájemci o lov kapitálních trofejí ochotni zaplatit za odstřel velké peníze, bude se dařit chovatelům, kteří zvěř s požadovanými parametry trofeje odchovají a vše půjde tak jako dosud.
Do tohoto byznysu však mohou vnést podstatný rozměr globální finanční krize a situace na trhu. Chovů, které se zaměřují na produkci kapitálních trofejí, totiž soustavně přibývá. Daňka s bodovou hodnotou 200–220 b. CIC má již každá druhá obora a za chvíli to tak bude i s jeleny v hodnotě 250 b. CIC. Zatím z toho profitují chovatelé, kteří produkují genetický materiál pro tyto nové intenzivní chovy. Přijde však čas, kdy jelínci (a jejich synové) tohoto původu dorostou do zralého věku, bude jich mnoho a nastane problém s jejich prodejem, tedy se zhodnocením celého chovatelského snažení. Budete mít sice v malé obůrce obrovského jelena a v něm investovaných několik set tisíc korun, ale zároveň budete mít problém prodat ho poplatkovému lovci, a to i pod cenou vynaložených nákladů. Ale možná, že to bude úplně jinak.
Myslím si, že je ještě čas na to, aby CIC začala věnovat méně pozornosti hodnocení trofejí a sestavování světových tabulek a naopak se mnohem více než dnes zabývala „myslivostí v souladu s přírodou a v souladu s jejími základními hodnotami a principy“. I např. prestižní cena Edmonda Blanca, kterou každoročně uděluje CIC, by mohla být označením a certifikátem honiteb a obor, v nichž se vykonává tradiční, trvale udržitelná myslivost v „souladu s přírodou“. Trofej se tak opět stane tím, čím byla v minulosti: obrazem populace zvěře a přírodních podmínek, ve kterých zvěř žije a ne pouze výsledkem intenzivní péče chovatelů, především krmení, příp. různých manipulací. Nakonec každý myslivec či lovec si může vybrat, kde a jakou zvěř chce lovit – zda v intenzivním chovu nebo v „přírodě blízké honitbě“.
A co je ještě myslivost? Pro každého to, co v ní chce najít. Pro jednoho to bude kynologie, pro dalšího střelectví, pro jiného parta kamarádů či práce a živobytí. Pro někoho to bude malý krmeleček v honitbě za humny, u něhož ví o každém srnci, pro jiného lovecká dobrodružství po celém světě. Lovecký lístek bude mít ten, který po týdenním pobytu na chatě v horách uloví svého vysněného dvanácteráka, stejně jako ten, kdo si přiveze trofej vysněného dvacateráka z Nového Zélandu či z Bulharska. Nikomu bychom však neměli „jeho myslivost“ zazlívat a zakazovat. Tak naše myslivost funguje roky a mnoho dalších let bude fungovat. Pouze se vymění generace nás, myslivců. |
Ročník 10 (2009) 
