Doc. RNDr. Petr Koubek, CSc.
Vážení čtenáři,
po přečtení článku o příčinách vymizení dropa v České republice, který redakce zařadila na str. 13–15 v tomto čísle časopisu, nemohu než zavzpomínat na začátek 90. let minulého století. Tehdy jsem se stal (ani nevím, čím jsem si to zasloužil) členem komise, jejímž cílem bylo vypracovat management populací dropa ve střední Evropě. Zpočátku to vypadalo, že pro záchranu dropa se nemohlo stát nic příhodnějšího než společensko-politické změny v naší republice. Socialistické zemědělství vystřídalo zemědělství soukromé, prý se všemi atributy ekologického hospodaření, příroda měla konečně „své“ samostatné ministerstvo a zdálo se, že „nic nebude nemožné“. S kolegy jsme se pravidelně setkávali v Rakousku, Maďarsku, na Slovensku i u nás a výsledek našich jednání na sebe nenechal dlouho čekat. Byla zformulována opatření vedoucí ke stabilizaci populací dropa v ČR a na Slovensku. Na základě rakouských zkušeností jsme vypracovali návrh ideální struktury biotopu, návrh modifikace osevních plánů a též návrh kompenzací ztrát pro zemědělce, kteří budou na svých pozemcích hospodařit tak, aby vytvořili co možná nejvhodnější podmínky pro přežití dropa.
Vše jsme pečlivě zanesli do map, dali svázat do pohledných vazeb a doručili příslušným úředníkům Ministerstva životního prostředí (MŽP). Byli jsme patřičně pochváleni a získali příslib rychlého jednání, na jehož konci bude dostatečně bohaté konto určené našim dropům. Slovenští kolegové navíc nákladem několika milionů korun (tenkrát ještě „společných“) postavili ve Zlatné na Ostrove na svou dobu zcela výjimečné a moderní zařízení pro odchov dropů. Jak vše dopadlo, je zřejmé: žádné peníze, žádní dropi. Jen díky prozíravé ochranářské politice rakouské strany se dosud můžeme velmi vzácně setkat s dropem i na jižní Moravě. Stačí ujet jen necelých 30 km jižněji od našich hranic a vše se daří!
Spálíte-li se jednou, zpravidla se snažíte udělat vše pro to, aby se to již podruhé neopakovalo. Jako bych toho neměl dost s dropem, stal jsem se o několik let později členem skupiny odborníků organizované MŽP, kteří měli na starost vypracovat záchranný program pro tetřeva hlušce a tetřívka obecného. Scénář byl téměř shodný, jen s tím rozdílem, že skupinu tvořil soubor nesourodých jedinců prosazujících zájmy různých organizací. Samozřejmě převládaly názory ochrany přírody. Jak by ne, když oba druhy lesních kurů patřily v té době na mnoha místech republiky ke druhům vyhynulým, a tam, kde ještě žily, k druhům ohroženým, resp. kriticky ohroženým. Hlasitě se také ozývali zastánci masivního vypouštění uměle odchovaných kuřat nakoupených v různých zájmových chovech v Německu a Švédsku. Nepříliš početná byla skupina těch, kteří viděli cestu k zachování obou druhů v naší přírodě v přísné ochraně jejich biotopů, resp. vytvářením podmínek pro jejich zvětšování. Přes názorové rozdíly byl nakonec záchranný program vypracován a mohl být realizován. Jeho financování bylo, na rozdíl od dropa, zajištěno bohužel nikoliv prostřednictvím MŽP (jak by se dalo vzhledem ke statutu chráněných druhů očekávat), ale prostřednictvím Ministerstva zemědělství (protože prý jde o lovnou zvěř, celoročně chráněnou, bez určení doby lovu). Výsledkem bylo neuvěřitelné plýtvání finančními prostředky na nákup tetřevích kuřat v zahraničí a jejich vypouštění do nepřipravených lokalit, často v místech, kde ani tetřevi, ani tetřívci již celá desetiletí nežijí a z mnoha různých důvodů tam ani žít nemohou. Bohužel podmínky čerpání tohoto dotačního titulu byly velmi striktní a vlastně neumožnily financovat nic, co by tetřevovitým pomohlo k jejich přežití nebo šíření. Velmi špatné výsledky vedly nejprve k zastavení vypouštění tetřívků a posléze i tetřevů, později byla zrušena většina odchoven. Tam, kde se díky vypouštění odchovaných kuřat podařilo v lesních plánech dosáhnout určitých úprav prospěšných pro jejich přežití, se pomalu vrací vše do starých kolejí.
Už ne jako člen nějaké komise, ale jen jako myslivec, jsem získal praktickou zkušenost i se záchranným programem koroptve polní. I v tomto případě se mi zdá, že počáteční euforii vystřídalo probuzení do tvrdé reality.
Přes všechny negativní zkušenosti si pořád myslím, a příklady ze zahraničí tomu nasvědčují, že je v našich silách aktivně a hlavně účinně přispět k ochraně, resp. záchraně nějakého druhu. Jen si nejsem jist, kdy to bude možné i u nás. Je zřejmé, že alfou a omegou všech záchranných programů jsou finanční prostředky, jejich množství, tematicky i časově účelné čerpání, daňové úlevy pro sponzory a různé mecenáše, transparentní vstupy do vypisovaných projektů atd. Jistě je tu ještě vždy připravená EU v podobě různých projektů a operačních programů. Ruku na srdce: jak ale budeme zdůvodňovat požadavek na záchranu dropa, kterému jsme rozorali jediné zimoviště, tetřívka, jemuž jsme zalesnili tokaniště, a tetřeva, jemuž jsme tokaniště vykáceli? Své národní bohatství bychom si měli chránit především sami a svými finančními prostředky a ne se spoléhat jen na peníze ze zahraničí. Podpis memoranda o ochraně totiž ještě žádný druh nezachránil!
Označit nové komentáře za posledních 24 hodin (1 den) Označit nové komentáře za posledních 48 hodin (2 dny) Označit nové komentáře za posledních 72 hodin (3 dny) Běží díky PowerAkocomment 3.0 |
