Prof. Ing. Lud?k Bartoš, DrSc.

V minulém ?ísle Sv?ta myslivosti jsem popsal, jak se do Evropy dostal sika japonský. Ješt? p?ed tím jsem se v rozhovoru pro Sv?t myslivosti ?. 11/2007 také zmínil o tom, že když jsme se koncem 70. let minulého století výzkumn? zajímali o hybridizaci siky a jelena lesního, byli jsme n?kolik let ter?em posm?chu tehdejších oficiálních kapitán? mysliveckého výzkumu. Ti se domnívali, že jsme jen snílci vymýšlející si nesmysly. P?itom netušili, že by sta?ilo nahlédnout do zahrani?ní literatury. Dnes se to zdá k neví?e, ale naši kritici si n?kolik desetiletí vysta?ili celkem dob?e s tím, že ?etli jen to, co sami napsali. Domnívám se, že i z t?chto d?vod? bude docela užite?né, když podrobn? popíši historii sledování hybridizace a uvedu podstatné souvislosti.

NENÍ SIKA JAKO SIKA, ALE KDO SE V TOM MÁ VYZNAT ...
V po?átcích importu siky do Evropy nebyla rozlišována poddruhová p?íslušnost. Není se co divit – krom? toho, že první dovozy spadaly do doby, kdy byly poddruhy sik? teprve objevovány, i sou?asné taxonomické rozd?lení sik? nemá pevné základy.
V r. 1992 se mi pošt?stilo navštívit sympozium „Deer in China“ (Jelenovití v ?ín?), po?ádané v Šanghaji. Moc jsem se na n?j t?šil, protože ?ína je kolébkou zna?né ?ásti druh? jelenovitých a jen na jejím území se podle literatury rozeznává ?ada poddruh? sik?. Zatímco nám se v té dob? již otevíraly dve?e do sv?ta, ?ínští kolegové byli stále v naprosté izolaci. Proto mne velmi pot?šilo, když jsem se v Šanghaji mohl osobn? setkat s ?ínským profesorem Ma, uznávanou veli?inou v oblasti jelenovitých. P?edsedal jsem tam velmi bou?livé diskusi o hybridizaci. P?i té p?íležitosti p?išla na p?et?es otázka taxonomie sik?. Prav? prof. Ma plamenn? obhajoval existenci r?zných poddruh? sik?. M?li jsme sice trošku jazykové problémy, ale p?esto jsem se snažil nechat se maximáln? pou?it.
Sou?ástí programu symposia byla návšt?va zoologické zahrady v Šanghaji. Chovali tam ?adu pro nás úžasných druh? jelen? a také tam m?li výb?h s asi 15 kusy siky, podle cedulky u výb?hu dokonce p?ti r?zných poddruh?. Vyhledal jsem prof. Ma a dotázal se ho, zda by mi mohl ve výb?hu ukázat, ke kterému poddruhu konkrétní kus pat?í a pro?. Prof. Ma ochotn? souhlasil, ale když jsme za chvilku stanuli p?ed zv??í, nastalo ne?ekané ticho. Prof. Ma si jeleny prohlížel, z jedné strany, z druhé strany, ale ne?ekl v?bec nic a posléze se pod n?jakou záminkou dokonce vytratil z mé blízkosti ... P?ed koncem symposia mi p?esto slíbil, že mi pošle popisy poddruh?, ale již nebyl tak horlivý jako p?i diskusi o hybridizaci. Do dnešní doby mi od n?j nic nep?išlo a asi již ani nep?ijde. Nelze samoz?ejm? vylou?it, že mi prof. Ma n?co poslal a cenzura na ?ínské stran? to nepustila p?es hranice. Mé pochybnosti o oprávn?nosti tradovaného taxonomického d?lení sik? však návšt?vou ?íny velmi zesílily, protože ani tam jsem se nedozv?d?l více o d?v?ryhodných rozlišovacích znacích ...

HYBRIDIZACE – POZNATKY Z HISTORIE
Vra?me se však k dávn?jší historii. Za?neme popisem p?ípad? hybridizace u zv??e chované v zajetí. Do Evropy dovezená zv?? sika byla v zoologických zahradách a oborách vypoušt?na do spole?ných výb?h? s ostatními jelenovitými. Díky tomu docházelo p?íležitostn? ke k?ížení s jinými druhy, jako jsou jelen lesní (Cervus elaphus), jelen vep?í (Axis porcinus, syn. Cervus porcinus, Hyelaphus porcinus) a axis indický (A. axis). V?bec první p?ípad narození k?ížence siky s jelenem lesním v Evrop? byl zaznamenán tém?? ihned po prvním importu sik? již v r. 1860. Vikomt Powerscourt, který siky dovezl do Irska, napsal o tém?? 20 let pozd?ji (1884) v dodnes vycházejícím, a již tehdy prestižním ?asopise Proceedings of the Zoological Society London, že „Japonští jeleni se zde bezpochyby k?íží s jelenem evropským. Jsou zde v obo?e t?i až ?ty?i kusy, kte?í jsou ur?it? k?íženci, kdy ve všech p?ípadech byla matkou k?ížence la? jelena evropského“. Tehdy, stejn? jako n?kolik následujících desetiletí, byly p?ípady hybridizace sik? s jelenem lesním považovány za kuriozitu a jako o takové o tom bylo psáno.
Sikové byli v zajetí k?íženi omylem nebo úmysln?, jak mezipoddruhov?, tak mezidruhov?, a to p?edevším pro lovecké ú?ely. Nepochybuji o tom, že tak byla na jedné stran? ukájena p?irozená touha lidstva po poznání, ale zárove? jsem také siln? p?esv?d?en, že tyto experimenty, mnohdy utajované, m?ly od za?átku spíše pragmatický základní cíl – dosáhnout v?tší trofeje. Nejlépe tak, aby to jiní nev?d?li, což je podez?ení, které vyjád?ilo hned n?kolik autor? dávno p?ede mnou. Historické uvažování evropské myslivecké komunity takto funguje od nepam?ti. S t?mito experimenty se jejich p?vodci bu? p?íliš nechlubí, nebo je v?tšinou nijak nezdokumentují, a proto je ani nepublikují. Jako dobrý p?íklad m?že posloužit následující historka. Na p?elomu 70. a 80. let minulého století, v dob? našeho výzkumu výskytu hybridizace mezi jelenem lesním a sikou, jsem pátral po r?zných materiálech. Od p?ítele Ernsta Eicka, zakladatele a bývalého prezidenta a pozd?ji ?estného prezidenta Mezinárodní spole?nosti zv??e sika, jsem dostal z N?mecka fotografie F1 hybrid?, kte?í vzešli z mezidruhového k?ížení „v malé ob?rce“. Pozd?ji byl hybridní jelen prodán do jiné obory jako „vynikající trofejový sika“. Tento „nad?jný sika“ má dnes nepochybn? spoustu nemén? nad?jného potomstva v jinak „zaru?en? ?istém chovu sik?“ ...

K?ÍŽENÍ V ZÁJMU PRODUKCE PANT?
Uskute?nily se ovšem i „legální“ pokusy o zv?tšení velikosti paroží prost?ednictvím mezidruhového k?ížení, a to na jeleních farmách zam??ených na produkci pant?. Panty mají coby základní surovina pro léka?ské ú?ely dlouhou tradici v medicín? Dálného východu, p?i?emž v n?kterých oblastech Asie se považuje za nejcenn?jší práv? paroží sik?. Není proto divu, že se v oblasti farmových chov? uplatnilo dlouhodobé šlecht?ní na velikost paroží. Sou?ástí toho byly také pokusy založené na hybridizaci. Tyto experimenty byly dob?e zdokumentovány a publikovány, by? velmi ?asto jen na národní úrovni.
Ve své kartotéce mám nejstarší citaci, která se týká výše uvedené problematiky, z ruské knihy G. A. Menarda z r. 1930 o „pantovém hospodá?ství“, v níž jsem se poprvé setkal se zmínkou o cílené hybridizaci na farmách. Nejd?ležit?jší pro m? však byly práce I. I. Miroljubova z let 1936–1949, rovn?ž z bývalého Sov?tského svazu. Tento autor provedl sérii pokus? k?ížení siky s východním poddruhem jelena lesního, jelenem mandžuským, nebo také izjubrem (C. elaphus xanthopygus) a následn? publikoval své zkušenosti a výsledky. V ?lánku v ?asopise Karakulevodstvo i zv?rovodstvo z r. 1949 nap?. velmi detailn? popsal deset k?íženc?, kdy ve všech p?ípadech byla matkou la? siky. K dosažení hybridizace sta?ilo umístit do stejného výb?hu lan? siky s jedním jelenem mandžuským a vše prob?hlo naprosto hladce. Narození kolouši vypadali jako sikové. Po prvním p?ebarvování se to mírn? zm?nilo a v dosp?losti u nich došlo v letní srsti k poklesu výraznosti typicky si?í skvrnitosti, v zimním zbarvení naopak p?evládal celkový dojem izjubra.
Když jsem se dostal k Miroljubovým publikacím, byl jsem svým „objevem“ skute?n? nadšen, a to zejména proto, že se v nich hybridizace považovala za n?co snadno dosažitelného a zcela b?žného. V pracích Miroljubova byly odkazy na ješt? starší rusky psané literární prameny, ale ty se mi bohužel již nepoda?ilo ve v?tšin? p?ípad? dopátrat. Bylo však jasné, že se hybridizace ke zv?tšení parožní hmoty sik? na farmách používala dlouho a ?asto. Karakulevodstvo i zv?rovodstvo jist? není kdovíjaký sv?tový ?asopis, takže bychom se nemuseli p?íliš divit, že tyto práce zcela unikly pozornosti p?edstavitel?m našeho mysliveckého výzkumu té doby. Jenže ...
Nyní na chvíli p?erušíme popis hybridizace v zajetí, k n?muž se ješt? pozd?ji vrátíme. Je t?eba zmínit se též o p?ípadech k?ížení ve volnosti.
Jestliže se Miroljubov a p?ed ním mnozí další zam??ili na experimenty s k?ížením siky s jelenem mandžuským, nebyla to náhoda. Jelen mandžuský se totiž vyskytuje spole?n? se sikou ve volné p?írod? v oblasti ?eky Ussuri v severozápadní ?ín?. Jak jsem se poprvé do?etl v Miroljubov? publikaci, v této oblasti dochází odedávna relativn? ?asto ke spontánní hybridizaci. ?ínští lovci používají pro hybrida dokonce zvláštní ozna?ení – „?in-da-guiza“, a jsou si pln? v?domi toho, že jde o k?ížence. Podle Miroljubova také první evropští cestovatelé, kte?í pronikali na Dálný východ (v 60. letech 19. století Maak a o deset let pozd?ji Przewalski), popsali tyto k?ížence dokonce jako nový poddruh siky. Tyto informace jsem zjistil v 70. letech, ale trvalo mi 30 let, než jsem se dostal k p?vodním pramen?m a získal jako trofej z nejcenn?jších xerokopii p?vodních publikací Maaka a Przewalského. Miroljubovo tvrzení o Maakovi a Przewalském tudíž mohu v plném rozsahu doložit. Miroljubov však nebyl zdaleka sám, kdo v?d?l o spontánní hybridizaci na Dálném východ?. Všichni velcí zoologové ze Sov?tského svazu té doby, jako byli Flerov, Sokolov, Heptner a další, kte?í každý zvláš? psali objemné knihy o savcích v 50. a 60. letech minulého století, se zmi?ují o hybridizaci siky a jelena mandžuského v oblasti Ussuri. Že i toto ušlo pozornosti n?kterých lidí, je p?ece jen už na pováženou ...

IRSKÉ EXPERIMENTY
V 70. letech 20. století uskute?nil v Irsku pro v?decké ú?ely dr. Rory Harrington sérii experiment? s hybridizací jelena lesního se sikou, a to v?etn? zp?tného k?ížení za kontrolovaných podmínek. Své poznatky dopln?né dokumentárními fotografiemi zve?ejnil v letech 1973, 1974 a 1982. Nutno pochvaln? poznamenat, že sám Harrington ve své první práci citoval jednu ze studií Miroljubova, by? až z anglického p?ekladu od izraelské spole?nosti, zabývající se p?eklady v?decké literatury!
Rory Harrington se nechal ke svým experiment?m inspirovat situací ve Wicklow, oblasti na jihovýchod? Irska. Jde o území volného výskytu jelena lesního, kam byli vypušt?ni sikové z chov? vikomta Powerscourta. Ti se velmi rychle za?ali k?ížit s místními jeleny lesními. V sou?asnosti slouží Wicklow jako ukázka možných katastrofálních následk? mezidruhového k?ížení, kde lze vid?t již tém?? jen plynulý p?echod od jednoho druhu ke druhému. Tém?? s jistotou lze po?ítat s tím, že v oblasti nezbyl již ani jeden „?istý“ kus jelena lesního. Rory Harrington se proto ve svých experimentech neptal, zda je hybridizace možná (o tom již dávno ani trochu nepochyboval), ale jak v podmínkách pr?niku sik? do populace jelena lesního p?vodn? vznikla. Uspo?ádal proto velkoryse pojaté experimenty, v nichž vyzkoušel r?zné rodi?ovské kombinace a popsal 38 hybridních kolouch?. Veškeré poznatky shrnul v r. 1982. Neuškodí, když si je p?iblížíme:
1. N?které lan? jelena lesního nep?ijímaly pokusy samc? sik? o pokládání a dokonce tyto jeleny agresivn? zahán?ly.
2. Podobn? n?kte?í samci jelena lesního nejevili zájem o lan? sik?, a to i když je siky aktivn? svád?ly (olizováním, naskakováním na n?, prezentací sebe sama apod.). Nejmén? chuti k mezidruhovému pokládání projevovali jeleni, kte?í dosud nem?li sexuální zkušenost. Jakmile jí dosáhli, jejich zájem znateln? vzrostl.
3. Mladí samci jelena lesního vykázali obecn? nejv?tší „pružnost“ v pokládání a byli nejochotn?jší k mezidruhovému k?ížení.
4. Když bylo ve výb?hu více samc?, pohotovost k mezidruhovému pokládání vzrostla.
5. V ?ad? p?ípad? bylo pon?kud obtížné dosáhnout prvního k?ížence. V experimentech vyzn?la naprázdno kombinace samec sika x samice la? jelena lesního. Na po?átku hybridizace musel být otcem vždy jelen lesní. Jakmile došlo k hybridizaci, k?íženec narozený z tohoto spojení byl v dosp?losti již velmi ochotný k?ížit se s ob?ma druhy.

VÝZKUM HYBRIDIZACE U NÁS
Když jsme u nás za?ali koncem 70. let zkoumat výskyt hybridizace, vyvolalo to zna?nou polemiku. Hlavní otázka tehdy zn?la: je to v?bec možné? Zprost?edkované údaje z literatury p?ijímala odborná ve?ejnost s velkou ned?v?rou. P?ece jen platí, že ?eský ?lov?k si pot?ebuje na neznámé sáhnout vlastníma rukama. Tehdy jsem si velmi p?ál dostat se k živému hybridovi, kterého by bylo možné ukázat jako d?kaz. To se mi tenkrát nepoda?ilo, státní hranice jsme m?li ješt? uzav?ené, takže k Rory Harringtonovi bylo p?íliš daleko.
V dalších letech jsme se postupn? v?novali úpln? jiné problematice. Svoji pozornost jsme p?esunuli na zv?? chovanou v zajetí a ?ást programu jsme realizovali na jelení farm? v Bohumilicích u Vimperka. Tam jsme p?ed 12 lety systematicky pozorovali mate?ské chování jelena lesního. B?hem pozorování mi v dalekohledu jednou padlo cosi podez?elého do oka a na chvíli se mi zdálo, jakoby sledovaný kolouch nesl znaky hybrida. Pomyslel jsem si, že jsem se hybridizaci v?noval p?íliš dlouho a že k?ížence již vidím všude. Zejména když vím, že na této farm? nemohou vzniknout, nebo? je p?ece vše pod kontrolou!
Jakmile však sledovaní kolouši povyrostli, za?alo být u n?kolika z nich z?ejmé, že mé podez?ení nebylo šálením zraku. Ude?il jsem na vedoucího farmy, který se mi p?iznal: v pr?b?hu p?edchozí ?íje padl v bou?ce strom na plot ohrani?ující výb?h s lan?mi ur?enými pro sledování mate?ského chování a z vedlejšího výb?hu se mezi n? dostal jeden sika. Trvalo prý jen dva dny, než se ho poda?ilo p?ehnat zp?t. P?estože u laní byl jelen jejich vlastního druhu, mnohem v?tší a siln?jší než vet?elec sika, bylo za ony dva dny po?ato p?t hybrid? ...
Vedoucí farmy ?ekal z mé strany hromobití. Já jsem byl však nakonec rád a hybridy jsem si p?evezl do Uh?ín?vsi na naše experimentální pracovišt? v Podlesku. Najednou jsem získal to, o? jsem o 20 let d?íve tolik stál. Navíc v kombinaci, která se Rorymu Harringtonovi neda?ila. Prokázalo se tak nade vší pochybnost, že k hybridizaci m?že dojít, když je otec sika i jelen lesní. Pokud má n?kdo zájem podívat se, jak takový k?íženec vypadá, m?že p?ijet na naše pracovišt?. Jednu hybridní la? tam ješt? po?ád máme.
V p?íštím pokra?ování se budeme zabývat tím, jak se dají hybridi rozeznat a jakými metodami se prokazují.

Autor pracuje v odd?lení etologie Výzkumného ústavu živo?išné výroby, v. v. i., v Praze-Uh?ín?vsi.
Literatura, z níž byly ?erpány informace pro p?ípravu tohoto ?lánku, je uložena u autora

Přidat komentář
Jméno:
Název
BBCode:
Komentář:
Napište číslo třináct

Označit nové komentáře za posledních 24 hodin (1 den)

Označit nové komentáře za posledních 48 hodin (2 dny)

Označit nové komentáře za posledních 72 hodin (3 dny)