Svět myslivosti - P?vod jelena siky v Evrop?

Prof. Ing. Lud?k Bartoš, DrSc.

Historie siky japonského v Evrop? za?ala p?ibližn? p?ed 150 lety. Bylo to v dob? módní vlny „obohacování“ domácí flóry a fauny importovanými druhy. Hlavním dovozcem sik? do kontinentální Evropy byl obchodník se zv??í Carl Hagenbeck z Hamburku. P?vod prvních dovezených sik? dnes již bohužel asi nevypátráme, protože Hagenbeck?v archív lehl popelem p?i náletech na Hamburk v pr?b?hu druhé sv?tové války. Existuje však dokumentace o osudech sik? dovezených do Evropy.

SIKOVÉ A JEJICH CESTA DO NAŠÍ P?ÍRODY
Prvním evropským státem, kam byli sikové dovezeni, byla Anglie. Import prob?hl v r. 1860 – jelen byl ur?en pro Zoologickou spole?nost v Londýn? a byl chován v zoologické zahrad? Regent’s Park. Pravd?podobn? nejstarší dokument o introdukci sik? pochází od Viscounta Powerscourta, který zakoupil jednoho jelena a t?i lan? od londýnského obchodníka se zví?aty Jamracha. Vypustil je do své obory v Irsku také okolo r. 1860 a informaci o tom poté sám publikoval. Jeho obora v oblasti Wicklow, známá pod jménem „The Powerscourt Park“, se stala hlavním zdrojem sik? pro další obory nejen v Irsku, ale také v Anglii a Skotsku.
Jak píše Kokeš (1970), na našem území byli první sikové dovezeni do obory Kluk u Pod?brad, a to v r. 1891. Na p?elomu 19. a 20. století byla tato zv?? vysazována do našich obor pom?rn? ?asto. Její p?vod byl údajn? z Japonska, z východní ?íny, z Koreje a jihovýchodní Sibi?e (okolí ?eky Ussuri). P?edpokládá se, že dovezení sikové náleželi k p?edpokládaným poddruh?m sika japonský (Cervus nippon nippon) a sika Dybowského (C. n. hortulorum). Zv?? se k nám dostala p?edevším prost?ednictvím Hagenbecka a pocházela v?tšinou z Japonska a Ruska. Došlo však také k import?m z Anglie a Rakouska a jist? i z ?ady dalších stát?. Sikové byli chováni p?edevším v oborách, a to až do 40. let minulého století.
B?hem 2. sv?tové války, a zejména po ní, když se lid chopil moci, chopil se také rozebírání znárodn?ného (místy i neznárodn?ného) majetku. Mnohde byly rozebrány i oborní ploty a zv?? unikla do volnosti. To se stalo ve dvou západo?eských oborách: v Lipí u Man?tína, kde byli sikové chováni od r. 1897, a v ?emínech, kde se s jejich chovem za?alo p?ibližn? od p?elomu 19. a 20. století. Uprchlá zv?? se stala základem dnešní západo?eské populace žijící v okrese Plze?-sever. Odtamtud se rozší?ila do dalších oblastí, jako je nap?. Slavkovský les.
Druhá hlavní populace siky v ?R žije na Bouzovsku na Morav?. Zv?? pocházela z obory Žádlovice, kam byla údajn? dovezena od Hagenbecka. První jedinci se dostali na svobodu již r. 1918, kdy také došlo k prvnímu odst?elu siky. I v této obo?e bylo v r. 1945 zni?eno oplocení a do volnosti se dostalo 14 kus? sik? (?ty?i jeleni a deset laní). Tehdy si jist? nikdo neuv?domoval, že se taková hrstka zv??e m?že stát základem celé populace. K tomu ovšem p?ispívá i fakt, že se mnozí myslivci, stejn? jako jejich kolegové v západních ?echách, t?šili na obohacení pestrosti zv??e ve svých honitbách, tajili výskyt sik? a byli rádi, že po?ty sik? nar?stají.

VSUVKA: POPULA?NÍ MATEMATIKA
Možná neuškodí, když si zkusmo spo?ítáme, jak rychle m?že populace založená na úniku n?kolika jedinc? nar?stat. Jako teoretický p?íklad si vezmeme jednoho uprchlého jelena siku s jednou t?žkou laní v r. 1945, která bude v prvním roce na svobod? klást prvního koloucha, pro jednoduchost sami?ího pohlaví. Pokud budeme hypoteticky po?ítat s tím, že každá la? p?ivede každý rok na sv?t potomstvo, že pom?r pohlaví kladených kolouch? bude vždy 1:1 a že v optimálních podmínkách zab?ezávají la?ky již v druhém roce života (což v praxi není nic neobvyklého), b?hem deseti let m?že z p?vodního páru s jedním kolouchem vzejít slušná tlupa ?ítající tém?? sto jedinc?! Pokud bychom do tabulky dosadili místo jednoho páru ?ty?i jeleny a deset laní, jako tomu bylo v Žádlovicích, p?ehoupne se výsledný po?et za deset let výrazn? nad 500 kus?! Ješt? lépe to vynikne v grafické podob?. Na obr. 1 jsou zachyceny popula?ní k?ivky za situace, kdy je na za?átku jeden jelení pár a kdy tvo?í základ populace ?ty?i jeleni a deset laní. Pokud bychom realisticky p?ipustili, že ne každá la?ka zab?ezne tak brzy, jak je výše uvedeno, a že tu a tam dojde z nejr?zn?jších d?vod? ke ztrátám, nebyl by popula?ní nár?st tak rychlý, jak je prezentováno v p?ipojené tabulce. P?esto je z?ejmé, že popula?ní potenciál nekolika uniknuvších kus? je obrovský, a není proto divu, že všude tam, kde se n?kolik let p?imhou?í nad stavy sik? oko a jejich stavy se nesnižují odst?elem, po?etnost prudce nar?stá. Matematicky s exponenciálním pr?b?hem. To se zjevn? stalo – zejména v po?átcích únik? sik? do volnosti – na celé ?ad? míst nejen naší republiky, ale v celé Evrop?.

P?VOD JASNÝ, NEJASNÝ
Od matematiky se ale vra?me k tématu p?vodu sik? na evropském kontinentu. V celé Evrop? byla od samého za?átku p?i dovozu pochopiteln? zcela ignorována možnost, že by zv?? mohla pocházet z r?zných poddruh?. Hlavním d?vodem, pro? tomu tak bylo, je skute?nost, že k prvním import?m došlo p?ibližn? ve stejné dob?, kdy byl sika popsán jako druh. První popisy byly ?asto založeny jen na fragmentech materiálu posbíraného r?znými cestovateli. Nap?. Swinhoe popsal v r. 1864 svého jelena C. n. hortulorum (dnes nazývaného sika Dybowského, C. n. dybowskii) na základ? popisu „t?í k?ží ze dvou jelen? a jedné lan?“, jak sám píše. ?asto také docházelo k duplicitám v popisech. K dovršení všeho se dovezené poddruhy po importu do Evropy mezi sebou k?ížily. Pro Evropu je navíc vcelku p?ízna?né velmi ?ilé p?esouvání zv??e z místa na místo, a? již formou obchodování, nebo formou dar?, což bývalo populární zejména u šlechtických rod?. Výsledkem je, že dnes je poddruhové za?azení sik? v Evrop? zatím více mén? iluzorní a nap?. Mezinárodní spole?nost pro siky rozlišuje dnes v Evrop? v?tší hortuloidní typ a menší nipponoidní typ siky. Pon?kud v rozporu s práv? popsaným p?inášejí nové genetické metody podrobn?jší informace o možném p?vodu evropských populací sik?, takže v budoucnu se t?eba dozvíme o n?co více. P?íslibem m?že být nap?. Velká Británie, kde se tyto záležitosti v poslední dob? velmi piln? zkoumají s pomocí nejmodern?jších genetických technik. A protože v uplynulých letech prob?hla v Japonsku d?sledná genetická „inventarizace“ tamních populací sik?, je možné u?init srovnání. Proto se dnes již ví, že v?tšina sik? ve Velké Británii pochází z japonského ostrova Kjúšú.
Historie sik? v jednotlivých státech Evropy je spletitá. Na obr. 2 je znázorn?no, ve kterých státech a kdy byli sikové vysazeni. Informacemi o pronikání sik? do Evropy by se dala naplnit celá kniha. Odkazuji proto na p?íslušnou literaturu, kde lze dohledat další podrobnosti.

MEZIDRUHOVÉ INTERAKCE
Introdukovaná spárkatá zv??, která není v Evrop? p?vodní, se ?asto dostává do konfliktu s jinými introdukovanými druhy, a samoz?ejm? také s druhy domácími. Výjimkou není ani sika. Výhodou sik? je zvlášt? vyvinutá schopnost využívat vláknitou potravu ?asto nízké kvality.
Mezidruhové chování sik? je velmi flexibilní. V r?zných koutech Evropy byla pozorována jejich agresivita v??i ostatní spárkaté zv??i. Siky v prvé ?ad? dominují menší srn?í zv??i, nap?. Danilkin (1996) popsal ?adu p?ípad? odhán?ní srn?í zv??e sikou na krmelištích a p?i?ítá tomu pokles po?t? srn?í zv??e v oblastech, kde se sikové usadili a kde jejich po?ty za?aly nar?stat. Sikové jsou však úto?nými a úsp?šnými konkurenty také da??í zv??i, jak bylo popsáno v západních ?echách. B?hem 12 let poté, co se sikové v této oblasti dostali do volnosti, p?vodn? prosperující tamní da??í populace tém?? vymizela a byla vytla?ena na samý okraj území. Na rozdíl od toho se naopak zdá, že v regionu Ostangeln v N?mecku da??í zv?? úsp?šn? konkuruje sik?m. V literatu?e bylo popsáno, že sika m?že rušit pr?b?h ?íje jelena lesního, Sumi?ski (1964) se dokonce domnívá, že v polské oblasti Kadyn? sika dominuje jelenovi lesnímu. Podle dalších polských autor? bývají údajn? hlavn? v dob? ?íje napadáni mladší jeleni lesní starými jeleny sika. V oblastech p?irozeného výskytu sik? na Dálném východ?, kde na stejném území žije poddruh jelena lesního, jelen mandžuský, nebo také izjubr (Cervus elaphus xanthopygus), se zdá být mnohem menší sika v konkurenci úsp?šn?jší než izjubr, a to pro vyšší ekologickou p?izp?sobivost.
Je t?eba zd?raznit, že mezidruhová kompetice se odehrává p?edevším na „neviditelném“ základ?, což m?že vést lidského pozorovatele k mylnému záv?ru, že k sout?ži o potravu mezi p?vodními a introdukovanými druhy nedochází. Velmi ilustrativní je p?ípad popsaný Putmanem (1996) z New Forest v jižní Anglii. Putman?v student Boxall sledoval ?ty?i roky všechny druhy spárkaté zv??e žijící v tamní oblasti (sika, dan?k evropský, srnec obecný a jelen lesní). Jedinci dvou a více druh? byli zaznamenáni na stejném míst? pouze ve 30 p?ípadech z celkem 2580 pozorování, a?koliv se všechny druhy v daném prost?edí jinak vyskytovaly b?žn?.
Nap?í? Evropou existuje velká variabilita pr?b?hu si?í ?íje. Nap?. v Polsku zaznamenal Matuszewski (1988) za?átek ?íje od poloviny zá?í na jihu zem?, zatímco na severu ?íje za?íná od poloviny ?íjna. V Dánsku lze u r?zných populací pozorovat podstatné rozdíly v dob? pr?b?hu ?íje. V oblasti Frijsenborg za?íná ?íje b?žn? již okolo 1. zá?í, zatímco v jiných oblastech se m?že opozdit až do za?átku listopadu. Navíc byla vyslovena domn?nka, že ?íje sik? m?že trvat mnohem déle, než jak tomu je u jelena lesního nebo da?ka. D?sledkem je, že ke kladení kolouch? dochází u sik? v rozmezí od 27. b?ezna do 5. ?íjna. To je velmi podobné jako na jihu Švýcarska. U nás, stejn? jako v oblastech Weserbergland a Möhnesee v N?mecku, Foret de la Harth ve Francii a v areálu p?vodního výskytu siky, za?íná ?íje obvykle v polovin? ?íjna a n?kdy p?etrvává až do prosince. Prodloužená doba ?íje a v jejím d?sledku výskyt pozdního kladení lze považovat za znak vysoké adaptability druhu v daných podmínkách. Obecn? mohou být pozdní kladení zp?sobena skute?ností, že la?, která nezab?ezne v prvním cyklu ?i v cyklech své sezónní reproduk?ní aktivity, musí být schopna dostat se do dobré kondice vzdor nadcházejícímu nep?íznivému zimnímu po?así. Díky tomu m?že sika ?asto p?ekonávat drsné místní podmínky lépe než p?vodní druhy. Není proto nijak p?ekvapivé, že introdukovaný sika vykazuje ?asto lepší kondici než p?vodní zv?? také na dalších kontinentech, jako je Severní Amerika aj.

MIGRACE
P?estože je sika obecn? v celé Evrop? popisován jako druh v?rný stanovišti, p?íležitostn? vykazuje zna?né migra?ní schopnosti. Nap?. v Polsku byly zaznamenány p?ípady p?esun? zna?ených sik? na vzdálenost 80 až 160 km. Migrace na v?tší vzdálenosti, zejména v ?íji, byly popsány v Rusku. Také v Japonsku dokáží lan? siky p?ekonat vzdálenost p?es 100 km a migrují b?žn? mezi nízkými a vysokými nadmo?skými výškami. P?esn?jší informace o migraci sik? na základ? radiotelemetrie v Evrop? jsou zatím bohužel vzácné. ?asto se však stává, že se jednotlivé kusy, v?tšinou jeleni, zatoulají do oblastí, kde není stabilní populace sik?. Osam?lý kus pak v?tšinou vyhledává spole?nost jelena lesního, mnohdy natrvalo. V ?echách se dokonce stalo, že se potulný sika dostal do oploceného farmového chovu jelena lesního. Jednotliví jeleni sika byli pozorováni v tlup? jelena lesního v Dánsku, Polsku i v ?R.

Autor pracuje v odd?lení etologie Výzkumného ústavu živo?išné výroby, v.v.i., v Praze-Uh?ín?vsi.
Literatura, z níž byly ?erpány informace po p?ípravu tohoto ?lánku, je uložena u autora.
V p?íštím ?ísle: hybridizace siky s jelenem lesním.